V zápisníčku pro miminka našemu dítěti pořád zela prázdnotou stránka, jak vypadá náš běžný den, a já se rozhodla ji konečně vyplnit. Jenže hned první den po tomhle plánu děťátko začalo samo chodit, říkám si, to by byl podvod, první krůčky to přece není vůbec běžný. Druhý den spalo až do sedmi, říkám si, to by byl podvod, když to mrně běžně vstává v pět. Další den mě při uspávání začalo objímat a dávat pusinky, no to by byl teprve podvod! Ale ve čtvrtek, ve čtvrtek to konečně vyjde. Navíc chodíme už od konce šestinedělí každý čtvrtek na pilates, tak to aspoň bude zaznamenaný! Takže čtvrtek….ve 2.10 jde partner alias tvůrce všeho zla spát, čímž vzbudí dítě, a to začne řvát jak na lesy. Samozřejmě ho to nevzrušuje a ulehá, vstanu tedy a pochovám ho. Sice mi v náručí okamžitě usíná, ale další boj odložit spící děťátko do postýlky trvá celou hodinu. Pak rezignuji, přistoupím na to, že bude spát na mně. Já sice nespím, protože na zádech usnout neumím, ale aspoň je ticho. Do sedmi zařve ještě asi čtyřikrát, jak si je různě snažím přehodit někam, abych mohla aspoň trochu spát, ale nikdo nemusí vstávat a tahat je z postýlky, takže je to vlastně taková pohoda. V sedm konečně vstává partner, dítě mi odebírá a mně začíná nerušená hodina spánku.
Zvuk kávovaru a jiné věci už dávno neslyším a opravdu tvrdě
spím až do osmi, kdy přichází zlotvůrce mi oznámit, že jde do práce a že dítě
se teď přesně v tuhle vteřinu pokadilo a je třeba je přebalit. Už mi
„tahle vteřina“ ani nepřijde podezřelá a vylezu splnit zadaný úkol. Položím
dítě na přebalovací pult, svléknu nezbytné, což je ale naštve natolik, že zpod
sebe vytrhne plínu a orazítkuje deset cenťáků na zdi. Dochází mi, že dneska už
žádný pilates po porodu nestíhám, protože se nemůžu tvářit, že nevidím to hovno
na zdi. Zachovám ale chladnou hlavu a udusím v sobě choutky rozmazat to
všechno vlhčeným ubrouskem ještě víc. Chvíli se s dítětem peru, než je
dostanu do vany, umyju je, sebe, přebalovací pult a jdu googlit, jak odstranit
exkrement z omítky.
Příspěvků na dané téma nenacházím mnoho, tak použiju vlastní
hlavu a domácí zásoby, kupodivu se zadaří. Chvíli přemýšlím, jestli si můžu
napsat dovednost kompletní odstraňování hoven ze zdi do životopisu, ano i o
takových věcech přemýšlím na mateřský! Konečně se můžu začít věnovat mrněti,
které už je celé uřvané, že si jej nevšímám. Hrajeme si, učí se chodit. Po
chvíli už jsou ale vidět následky nedospání, vleze si mi na klín, položí
hlavičku na prsa a usíná. Bijí se ve mně schizofrenní pocity, kdy chci vřískat
radostí, ale zároveň vím, že jakýkoliv posun chmýří v nose může být pro
tuto chvíli fatální. Zadařilo se, asi po patnácti minutách je tak tuhé, že je
mohu bez probuzení odložit do postýlky. Hurá mám volno. Hurá, můžu SI jít
žehlit!
Dítě spí neobvykle dlouho, takže kromě žehlení, stihnu i
uvařit oběd, vypít kávu a přečíst celé tři řádky z rozečtené knihy.
Haleluja, dneska se mi dařilo! Obědvá už samostatně, takže jemu i sobě nandám
brambory, vejce a fazole. Od jisté doby mi nesolené vařené brambory nepřijdou
nechutné, přijdou mi prostě skvělé. Nejspíš proto, že je to teplé jídlo! Dítě má
po dlouhém spánku výtečnou náladu, takže včera vytřená podlaha je zase na svém.
Nejnutnější setřu, nejlákavější zbytky po něm dojedu, bordel nevadí, hlavně že
se najedlo v klidu. Dítě si hned po obědě běží pro botičky, takže je mi
jasný, že dneska to bez výletu na hřiště nepůjde. Na hřišti je vylidněno, babí
léto v nedohlednu a venku je celkem kosa. Dítě má asi pět hysterických
záchvatů, ten největší (když mu nedovolím si jít hrát na silnici) naštěstí
zaženeme zajímavým kaštanem.
Po návratu z hřiště je čas večeře, které se dítě nemůže
dočkat, protože banán si na hřišti obalilo v písku. Dávám mu tedy alespoň
kousek okurky a jdu rychle dělat tvarohové švestkové knedlíky, uvařím jen
jeden, zbytek si uděláme se zlotvůrcem, až bude klid. Knedlík se vaří déle, než
mému dítěti trvá sníst třetinu okurky hadovky, takže musím přihodit ještě
švestku a dětskou sušenku. Pak už samozřejmě o knedlík zájem není, takže rychle
napouštím vanu. Ve vodě dítě ožije a konečně se raduje ze života, napadá mě
podlá myšlenka nacpat mu tam ten knedlík. Přeci jen jsem se docela snažila, a
je mi ho teď líto. Dítě jej s nadšením přijme a okamžitě hodí do vody
k ostatním hračkám. Já bláhová. Když vyčistím vanu od večeře, jdu dítě
konečně uložit. Už je hrozně unavené, ale je zlaťoučké, láskyplně se ke mně
tiskne, ani nekope, ani neškrábe, ani mě netahá za vlasy. Kontroluji, jestli jsem
si z hřiště odvedla ten správný kus. Opakuje po mně hají hají a zavírají
se mu očička.
A v tom mi to dochází. Dochází mi, že autor toho
deníčku pro miminka si z nás prostě dělá prdel, protože dítě mi ještě
nikdy při usínání neřeklo hají, stejně jako mi ještě nikdy nerozmazalo hovno po
zdi. Žádný den na mateřské není běžný, a proto jsme všechny jednou nohou
v blázinci.
