Běžný den na mateřské

V zápisníčku pro miminka našemu dítěti pořád zela prázdnotou stránka, jak vypadá náš běžný den, a já se rozhodla ji konečně vyplnit. Jenže hned první den po tomhle plánu děťátko začalo samo chodit, říkám si, to by byl podvod, první krůčky to přece není vůbec běžný. Druhý den spalo až do sedmi, říkám si, to by byl podvod, když to mrně běžně vstává v pět. Další den mě při uspávání začalo objímat a dávat pusinky, no to by byl teprve podvod! Ale ve čtvrtek, ve čtvrtek to konečně vyjde. Navíc chodíme už od konce šestinedělí každý čtvrtek na pilates, tak to aspoň bude zaznamenaný! Takže čtvrtek….ve 2.10 jde partner alias tvůrce všeho zla spát, čímž vzbudí dítě, a to začne řvát jak na lesy. Samozřejmě ho to nevzrušuje a ulehá, vstanu tedy a pochovám ho. Sice mi v náručí okamžitě usíná, ale další boj odložit spící děťátko do postýlky trvá celou hodinu. Pak rezignuji, přistoupím na to, že bude spát na mně. Já sice nespím, protože na zádech usnout neumím, ale aspoň je ticho. Do sedmi zařve ještě asi čtyřikrát, jak si je různě snažím přehodit někam, abych mohla aspoň trochu spát, ale nikdo nemusí vstávat a tahat je z postýlky, takže je to vlastně taková pohoda. V sedm konečně vstává partner, dítě mi odebírá a mně začíná nerušená hodina spánku.

Zvuk kávovaru a jiné věci už dávno neslyším a opravdu tvrdě spím až do osmi, kdy přichází zlotvůrce mi oznámit, že jde do práce a že dítě se teď přesně v tuhle vteřinu pokadilo a je třeba je přebalit. Už mi „tahle vteřina“ ani nepřijde podezřelá a vylezu splnit zadaný úkol. Položím dítě na přebalovací pult, svléknu nezbytné, což je ale naštve natolik, že zpod sebe vytrhne plínu a orazítkuje deset cenťáků na zdi. Dochází mi, že dneska už žádný pilates po porodu nestíhám, protože se nemůžu tvářit, že nevidím to hovno na zdi. Zachovám ale chladnou hlavu a udusím v sobě choutky rozmazat to všechno vlhčeným ubrouskem ještě víc. Chvíli se s dítětem peru, než je dostanu do vany, umyju je, sebe, přebalovací pult a jdu googlit, jak odstranit exkrement z omítky.

Příspěvků na dané téma nenacházím mnoho, tak použiju vlastní hlavu a domácí zásoby, kupodivu se zadaří. Chvíli přemýšlím, jestli si můžu napsat dovednost kompletní odstraňování hoven ze zdi do životopisu, ano i o takových věcech přemýšlím na mateřský! Konečně se můžu začít věnovat mrněti, které už je celé uřvané, že si jej nevšímám. Hrajeme si, učí se chodit. Po chvíli už jsou ale vidět následky nedospání, vleze si mi na klín, položí hlavičku na prsa a usíná. Bijí se ve mně schizofrenní pocity, kdy chci vřískat radostí, ale zároveň vím, že jakýkoliv posun chmýří v nose může být pro tuto chvíli fatální. Zadařilo se, asi po patnácti minutách je tak tuhé, že je mohu bez probuzení odložit do postýlky. Hurá mám volno. Hurá, můžu SI jít žehlit!

Dítě spí neobvykle dlouho, takže kromě žehlení, stihnu i uvařit oběd, vypít kávu a přečíst celé tři řádky z rozečtené knihy. Haleluja, dneska se mi dařilo! Obědvá už samostatně, takže jemu i sobě nandám brambory, vejce a fazole. Od jisté doby mi nesolené vařené brambory nepřijdou nechutné, přijdou mi prostě skvělé. Nejspíš proto, že je to teplé jídlo! Dítě má po dlouhém spánku výtečnou náladu, takže včera vytřená podlaha je zase na svém. Nejnutnější setřu, nejlákavější zbytky po něm dojedu, bordel nevadí, hlavně že se najedlo v klidu. Dítě si hned po obědě běží pro botičky, takže je mi jasný, že dneska to bez výletu na hřiště nepůjde. Na hřišti je vylidněno, babí léto v nedohlednu a venku je celkem kosa. Dítě má asi pět hysterických záchvatů, ten největší (když mu nedovolím si jít hrát na silnici) naštěstí zaženeme zajímavým kaštanem.

Po návratu z hřiště je čas večeře, které se dítě nemůže dočkat, protože banán si na hřišti obalilo v písku. Dávám mu tedy alespoň kousek okurky a jdu rychle dělat tvarohové švestkové knedlíky, uvařím jen jeden, zbytek si uděláme se zlotvůrcem, až bude klid. Knedlík se vaří déle, než mému dítěti trvá sníst třetinu okurky hadovky, takže musím přihodit ještě švestku a dětskou sušenku. Pak už samozřejmě o knedlík zájem není, takže rychle napouštím vanu. Ve vodě dítě ožije a konečně se raduje ze života, napadá mě podlá myšlenka nacpat mu tam ten knedlík. Přeci jen jsem se docela snažila, a je mi ho teď líto. Dítě jej s nadšením přijme a okamžitě hodí do vody k ostatním hračkám. Já bláhová. Když vyčistím vanu od večeře, jdu dítě konečně uložit. Už je hrozně unavené, ale je zlaťoučké, láskyplně se ke mně tiskne, ani nekope, ani neškrábe, ani mě netahá za vlasy. Kontroluji, jestli jsem si z hřiště odvedla ten správný kus. Opakuje po mně hají hají a zavírají se mu očička.

A v tom mi to dochází. Dochází mi, že autor toho deníčku pro miminka si z nás prostě dělá prdel, protože dítě mi ještě nikdy při usínání neřeklo hají, stejně jako mi ještě nikdy nerozmazalo hovno po zdi. Žádný den na mateřské není běžný, a proto jsme všechny jednou nohou v blázinci.

Ověřeno na kamarádech

Jak čas běží, přesvědčuji se o tom, že těhotenství je opravdu to nejkrásnější období v životě ženy. Připadám si jako velryba, cízí lidi mě považují za tlustou, kamarádky s dětmi - a obzvlášť jejich děti - mě děsí, bězdětní kamarádi a kamarádky, se kterými jsem si dřív rozuměla, najednou melou z cesty, a když mě všichni naštvou (což je podezřele často), nemůžu si ani jít zaběhat, ani dát panáka!

Pokud chcete těhotné to šílené období, kdy se každý týden probouzí s jinačím tělem a náladou, ještě trochu opepřit, doporučuji zařadit do slovníku jednu z následujících hlášek. Či více - záleží na míře Vašeho sadismu. Ověřeno na vlastních kamarádech a rodině.

Ty vůbec nevypadáš jako těhotná, jen jako bys měla okolo břicha obrovskou pneumatiku. Lze tolerovat do poloviny druhého trimestru, ale od 7. měsíce už je zakázáno. Pokud je to pravda, vztahuje se k porušení zákazu trest smrti.

Kdyby to dítě vědělo, co ho čeká za rodiče, tak se radši oběsí na pupeční šňůře.

Nepij to kafe! Když ten hrneček dopiješ, narodí se ti nespavec! Ještě si na mě vzpomeneš. Každou noc.

Pojď si zasouložit, pak už na to nebudeš mít čas. Výborně koresponduje s další hláškou o tom, že ženská po dětech už je prostě odepsaná. Použitá.

Neříkej mi, jak se bude jmenovat. Dobře VÍŠ, že JÁ chci překvapení.

A proč si nenecháš říct, co to bude?! To teda fakt jako nechápu. A je to trapný. JÁ to vědět chci.

Klasikou jsou také zaručené rady, co můžete a nemůžete v těhotenství. Dokud jsem těhotná nebyla, nikdy jsem si toho nevšimla, ale rozumné JIŽ matky nikdy neradí, maximálně sdělují vlastní zkušenost, ty nejrozumnější pak jen doporučí řídit se vlastními pocity. Zatímco bezdětní říkají:

Ty ještě cvičíš? Vždyť jsi těhotná! (lidi, co nikdy necvičí) nebo Proč nejedeš lyžovat? Moje sestřenice ještě dva dny před porodem byla v posilovně. (lidi, co cvičí pořád)

Nejez tu čokoládu, to už nezhubneš. (ženy, co si těhotenská kila nosí celý život) nebo Dej si ty dorty aspoň dva. Ty jediná můžeš. (mladé oplácané slečny)

Vy máte kočárek/postýlku/cokoliv doma? To se nesmí! nebo Jaktože ještě nemáte kočárek? Sestřenice na něj čekala dva měsíce.

Asi Vás to šokuje, ale těhotná má mozek, sama si všimla, že má břicho dřív než kdokoliv jiný a kupodivu nehodlá řídit svoje těhotenství podle toho, co dělala Vaše sestřenice. A možná se chce i bavit o jiných věcech, než jaké máte zkušenosti s dětmi z časopisu nebo z tramvaje. To, co potřebuje vědět, si zvládne sama zjistit, určitě má ve svém okolí alespoň jednu opravdovou matku, které se může zeptat, a co se zdá nejvíc šokující - zvládne to i sama vyhodnotit!

 

A už víte, co to bude?

Tak se nějak stalo, že jsme se přehoupli do sedmého měsíce. Byla to celkem rychlovka a stalo se spousta věcí. Předně tedy sestěhování se s partnerem. Vzhledem k velikost kufru auta jsme i ten můj majetek vyznačující se maximálním minimalismem museli stěhovat na dvakrát. Ale jako v osobáku s nejmenším kufrem na světě myslím, že ten počet cest ujde. Btw už jste někdy jeli v autě POD sušákem na prádlo? V břiše Vás utlačuje vetřelec a zvenku železo. A jasně že na předním sedadle. Společné soužití výborně klapalo až do dne, kdy byl můj muž povýšen. Na mého šéfa (!) Kterému páru by taková událost nepřinesla krizi. Bohužel se to stalo hned druhý den po mém nastěhování k němu. To nevymyslíš.

Ač chodím na všechna doporučená ultrazvuková vyšetření, neptala jsem se na pohlaví dítěte. Na miminko se těšíme, ale zvládneme si připravit obě jména, tak proč se nenechat překvapit. Přijde nám to oběma přirozené. Musím napráskat, že reakce okolí jsou často vášnivé. Větu A už víte, co to bude? slýchám v mnoha variacích prakticky denně. Nejhůř to však nesou někteří rodinní příslušníci. Spíš příslušnice. Nákupem zeleného župánku mě dorazila. Jistě že mluvím o tchyni. Ale nebojte, moje vlastní matka není o nic lepší. Nedává sice pichlavě najevo, jak hrozně trpí tím, že neví, co to bude, ta rovnou začne křičet, když ji chci cokoliv v tomto smyslu sdělit, že to vědět nechce, protože chce překvápko. A s radostí nakupuje modré hadříky, protože modrá je přece i pro holky, červené hadříky, protože červená je přece i pro kluky, a vůbec nejčastěji růžové hadřiky, protože růžová je přece jen světlá červená. Také jedna naše kolegyně je velmi vytrvalá. Frázi A už jste si nechali konečně říct, co to bude? zvládá neúnavně v denní frekvenci. Takže nenechat si říct pohlaví potomka před porodem doporučuju nejen staromilcům jako jsme my, ale i těm, co mají rádi každou srandu.

Třetí měsíc těhotenství

Stále čekám na těhotenské nevolnosti, které se zřejmě rozhodly mě minout. Naopak jestli to takhle půjde dál, přiberu dvacet kilo hned v prvním trimetru a budu si muset na své stravování vzít úvěr. Oběhávám nějaké ty testy, zážitek z bijícího srdíčko na ultrazvuku z 8. týdne ale asi nic nepřekoná. Doktoři vypadají, že mají z toho, co vidí, větší radost než já. Mě však životaschopnost toho tvorečka nijak nepřekvapuje. Hned ze začátku prokázal, že ho je tak něco nezdolá. A jak prohlásil jeho otec: "Když bude prudit, řeknu mu, že tady vůbec nemělo bejt!" :-)

Oznámení rodině probíhalo celkem v klidu. Ač jsem se tomu svou úvodní větou snažila vyhnout, naši si stejně neodpustili jako první otázku: "A ty s někým chodíš?" Překvapilo mě, že mamka byla namísto radosti spíš v šoku, takže když mi druhý den začala prozpěvovat do telefonu budeme mít mimi, ani jsem jí s tim nepraštila. Taťka událost přirovnává ke svému nedávnému úrazu. Mnohá by se urazila, mně to přijde poměrně trefné. Prarodiče přijali zprávu poměrně chladně. Vzhledem k jejich a mému věku jsem taky novinku sdělovala velmi opatrně. Neměla jsem je tak šetřit.

Co se týče kamarádek, strategicky jsem pro oznámení zvolila první na řadu skupinu matek. Člověk přece potřebuje podporu. Zavládlo spoustu radosti a hned z první návštěvy jsem odcházela vybavena těhotenskými lízátky a vitamíny. Dobře jsem si je vybrala :-) Kamarádky nematky už ani neprohlašovaly, že je to v prdeli, jako jsme společně prohlašovaly v době, kdy otěhotněla nejčerstvější ze skupiny matek, už totiž nemluvily vůbec. Však ono to na ně taky čeká. V této etapě života holt posílím své vztahy s matkama.

Poprvé jsem taky zabrousila na těhotenský web. Název diskuse rodíme v měsíci xy mi přišel neškodný, ne tolik už obsah. Chápu, že když má někdo dítě vytoužené a vydřené, má i potřebu uchovávat každou ptákovinu a řešit hovadiny, ale fotka 17 těhotenských testů s postupně se rýsující druhou čárkou? Na to mám těch hormonů v těle ještě málo. Příště už hledám ryze praktické věci, např. zjišťuji, že existuje něco jako těhotenské kalhotky a že registrace do porodnice nebude žádná sranda. Trochu panikařím.

Jsem v tom

S náladou typu "všichni chlapi jsou sobci a všechny ženský jsou slepice" si beru dva týdny dovolenou a narychlo odjíždím na cyklozájezd. Stejskat se mi začne po komkoliv už na nádraží, když zjišťuji, že narvat kolo do vlaku s třicetikilovým batohem na zádech je celkem fuška. Ale co, chtěla jsem to. Panikařit začnu až na trajektu, kdy si postupně uvědomuji, že tady nikoho neznám, všichni jsou divní nebo zamilovaní, což vyjde optikou frustrované holky nastejno, a že vlastně nerada jezdím na kole! 

Po pár dnech však alkohol, endorfiny z naježděných kopců a společné zážitky zapracují, a zjišťuju, že lidé tu jsou vlastně fajn a zamilovaný není naopak nikdo. Jediné, co mě trochu rozhazuje, je ta věčná únava. Ale kdo by se divil, jsem holt kancelářská krysa a těch pár desítek kilometrů, co najezdím v týdnu na kole, je jen slabý základ. Nic nepřepínám, trasy jezdím s důchodcema a v 9 už se válím ve spacáku ve svém prověšeném stanu. Další poznatek tohodle výletu totiž byl, že v jednom se stan staví opravdu blbě.

Po týdnu mi začne vrtat hlavou opožděná perioda a jen tak pro sichr si udělám test. Mžourám na to v ponurém světle sociálního zařízení v kempu a přemýšlím, jak moc bude vypadat blbě, když s tím vylezu ven na sluníčko. Nakonec tuhle možnost zamítám a test zahazuji. Ta druhá slabounká čárka se mi určitě jen zdála. 

Když nás poslední den naší dovolené po spánku na pláži, jehož kvalita přímo klesala s rostoucí romantikou, vypustili do civilizace, nehledala jsem v supermarketu primárně zásoby vína jako všichni ostatní. Další test už nešlo rozporovat, byly tam dvě jasné čárky. 

Po potvrzení lékařkou doma (ke které jsem přijela jak jinak než na kole) jsem vzpomínala, co všechno jsem udělala blbě. Alkoholu bylo naštestí docela málo, plesnivých sýrů naopak hodně. Jezdit na kole se taky nesmí, kafe, černý čaj, zelený čaj, panebože, vždyť já nic nemůžu! K pár stovkám kilometrů na kole můžu přičíst dva lety letadlem v rámci služební cesty, cigaretu, ó bože, až se tohle prosákne, nikdy mě nepustí na žádný ten maminkovský web a budu muset všechny recepty na buřtové dorty vymýšlet sama! Teď už je oznámit tuhle neplánovanou událost otci dítěte, zveřejnit vztah s otcem dítěte a druhý měsíc máme za sebou.